Marek Šedivý conductor
Opavská Rusalka je poctou skladateli
Olga Janáčková, Operaplus, 24. 4. 2017

 
Na opavskou Rusalku jsem jela sice s poněkud nejistým pocitem, ale jako vždy s nadějí, že se dostaví milé překvapení. Dvořákova výjimečná opera je pro každé divadlo na světě velkým soustem, a to bez ohledu na jeho velikost, kvality i postavení mezi ostatními. Prvním překvapením bylo vysoce kvalitní hudební nastudování, které svědčilo o velmi poctivé přípravě inscenace. V jejím konečném tvaru nelze posoudit, kdo byl tím základním hybatelem výjimečně stylově jednotného přístupu pěvců k interpretaci Dvořákových partů – zda za citlivou stavbou frází budovaných v mimořádně dynamicky propracovaných detailech stojí především korepetitoři, nebo měl v tomto punktu hlavní slovo dirigent Marek Šedivý, či jestli pracovali v úzkém kontaktu rukou společnou a nerozdílnou. Kritik, kterému je předložen až výstupní artefakt, to nemůže posoudit. Předpokládám, že druhá z variant může být blíž realitě. Také sezpívanost a barevná vyladěnost tria lesních žínek lahodila sluchu. Totéž lze říci o sboru, který v hraničním minipočtu asi čtyřiadvaceti členů odvedl téměř neuvěřitelně obdivuhodnou práci. Dlouholetá poctivá příprava sboru jeho sbormistryní Kremenou Pešakovou přinesla (opět) své ovoce. Jinou otázkou je ten minimální počet sboristů, ale o tom by měl spíše uvažovat zřizovatel divadla, který poskytuje finanční prostředky pro chod operního souboru. Dirigent Marek Šedivý je mimořádný operní talent. Jeho Rusalka je pozoruhodná v rozehrání bohatě traktované orchestrální složky, kterou do všech detailů staví s obrovským pochopením pro Dvořákovu hudební řeč. Šedivý poskytuje celou škálu instrumentálních barev, nechá nástroje rozeznít do co nejbohatší plastičnosti orchestrálního zvuku, s přehledem řídí celý hudební aparát v souladu s promyšlenou architekturou večera. Přitom, a to je velmi vzácné, ponechává prostor sólistům, jejichž hlasy nepřekrývá. Přesvědčivou Rusalku vytvořila Barbora Řeřichová (dříve Perná), jejíž hlas vyspěl do tmavé sametovosti a znělosti. Pěvkyně zároveň dobře ví, o čem zpívá, své pěvecké kvality dotváří hereckými výrazovými prostředky s nebývalou empatií k Princovu závěrečnému návratu. Princ Juraje Nociara zahájil svůj výkon velmi sympaticky – jeho hlas zněl přirozeně, má lahodnou tenorovou barvu a postupně vyzrává. Pro tuto roli by však potřeboval ještě koncentrovanější pěveckou techniku, mnohem dokonalejší legáta a v závěru, který je pro každého představitele Prince tak mimořádně obtížný, mu zatím chybělo víc výdrže a technické jistoty. Martin Gurbaľ zpíval Vodníka s nebývalou dynamickou plastičností, má pro něj veškerý potřebný tónový rozsah svého basu. Doprovázel svůj zpěv zřetelnými citovými vzruchy, jeho Vodník je ke své milované dceři Rusalce mimořádně empatický. Ježibaba Ilony Tiché (Kaplové) mne poněkud zklamala tím, že její hlas se od doby, kdy zpívala na opavském jevišti svůdnou Dalilu, jako by zastavil ve vývoji, je málo prozpívaný a jeho barva jako by se stírala. Snad byla pěvkyně v nějaké mimořádné tenzi, která se projevila i na její herecké přesvědčivosti. Inscenaci pěvecky i představitelsky osvěžil roztomilý Kuchtík Simony Mrázové, provázený pěvecky znělým a herecky zvládnutým výkonem Zdeňka Kapla v roli Hajného. Cizí kněžna je pro Katarínu Jorda (Kramolišovou) jednou z jejích typických rolí, pro které má výrazný herecký temperament a znělý hlas. Domnívám se, že handicapem inscenace je především její výtvarná (ale také choreografická) složka, přestože u jediného výtvarníka scény i kostýmů (Dana Hávová) by se dal předpokládat jednotný výtvarný rukopis pro obojí. Nebývá to však, bohužel, pravidlem. Pohádkové jezero je ohraničené podivnými kvadratickými kašírovanými objekty, dovolujícími prosvícení, které je však vizuálně neobohacuje, v pozadí má jakýsi vodní přítok, který je však – viděno z přízemí – víc slyšitelný než viditelný a scéně nepřidá ani zbla poetičnosti pohádkového světa, o němž inscenace vypovídá. Podobně nepoetické je zámecké prostředí s jeho nepohlednými prosklenými sloupy a masivními lucernami. Návrhy kostýmů ubližují všem jednacím postavám – pro lesní i vodní žínky včetně Rusalky mají volánovité silně rozšiřující šaty, Prince oblékly do dlouhého fraku i na lov, Vodníka a Ježibabu znetvořily naddimenzovanou úpravou hlavy. Hajný má na sobě obvyklý myslivecký stejnokroj, jen štíhlounký Kuchtík byl půvabný v bělostném plátěném kuchtíkovském oblečku s nápaditou dlouhou sukní. Režisér Ilja Racek si pohrál s vytvořením postav i jejich vztahů, choreograf Jiří Pokorný tanečně formoval šestičlenný balet, oblečený do neuvěřitelně nefunkčních polonahých kostýmů se supími obličejovými maskami. Občasné siluety baletících postav na zadním prospektu inscenaci příliš neobohatily. Přesto je opavská Rusalka zážitkem. Vypovídá o tom, že se operní umělci vždy znovu a znovu snaží o co nejdokonalejší výsledek svého úsilí, že se vždy znovu v malém souboru objevují mladí talentovaní umělci, že je živý soubor nezastupitelnou součástí místní kultury. Dojem z hudebního vypracování Rusalky si uložím k těm nejlepším zážitkům ze Slezského divadla v Opavě. Dirigent Marek Šedivý je pokračovatelem svých předchůdců, Oldřicha Bohuňovského, Richarda Heina, Petra Šumníka, kteří operní orchestr, sólisty, sbor inspirovali a inspirují k nadstandardním výkonům.
Světová premiéra s rozhlasovými symfoniky
Vladimír Říha, Hudební rozhledy 2016/4

Dramaturgii koncertů Symfonického orchestru Českého rozhlasu (SOČR) v právě probíhající sezoně lze jen pochválit. Nejen, že pokračuje v objevných koncertech ve Smetanově síni s častými crosseoverovými přesahy, ale inovovala i ty tradičnější pondělní koncerty v Rudolfinu, které dosud byly převážně ve znamení klasiky. 89. sezona orchestru přinesla v cyklu R vynikající koncert Pocta českým autorům, jenž byl 8. 2. ve znamení plného sálu (a pak že nechodí na soudobou hudbu!), jedné světové premiéry, skvělých sólistických výkonů a dohromady čtyř děl přítomných autorů. To vše si „vzal na triko“ mladý dirigent Marek Šedivý, jenž má za sebou už řadu úspěchů, mimo jiné vloni i Debut Pražského jara a další debut ve Státní opeře s Verdiho Macbethem. Příznivci soudobé hudby ho znají i jako vedoucího souboru Ensemble terrible HAMU. A díla Jiřího Temla, Juraje Filase, Hanuše Bartoně a Jiřího Gemrota uvedl s „rozhlasáky“ pozoruhodných způsobem, takže vesměs vyvolaly ovace publika. Jakoby rázem platilo, že čtyři soudobé věci nejsou na škodu dramaturgie, neodvádějí publikum ze sálů a dokonce mohou nadchnout! Koncert přinesl i jednu změnu v obsazení, která ale tentokrát byla přínosná. Místo domácí trubkové hvězdy Marka Zvolánka přijela zahrát sólo ve Filasově Koncertu pro piccolo trubku a orchestr hvězda světová - německý trumpetista Oto Sauter, který skladbu dokonce před lety v roce 2002 premiéroval a na jehož požádání ji autor napsal. Mimochodem oba, Sauter a Zvolánek, se znají ze souboru Ten of the Best, elitní trubkové formace. Filasův koncert se tak stal vrcholem trojice sólových skladeb večera, neboť je autorem dobře napsán - soudobý romantik Filas (známe jeho v cizině velice úspěšné vokálně orchestrální skladby jako např. Requiem Oratio Spei) se snaží závažný obsah sdělit přístupnou formou a převládající kantilénou - a sólista si s ním doslova vyhrál (rondo ve druhé části). To asi nejvíce odlišilo Filasovo dílo od světové premiéry večera, kterou byl po přestávce následující Koncert pro altsaxofon, klarinet a orchestr Hanuše Bartoně. Nejmladší autor ze čtveřice uvedených skladatelů se hlásí spíše k experimentujícímu směru s prvky chaosu, podle vlastních slov k „harmonickému samopohybu“. Určitě tak podává pravdivý obraz zmatené současnosti, ale sólistům - zde prvotřídním hráčům Jiřímu Hlaváčovi (altsaxofon) a Irvinu Venyšovi (klarinet) - nedává moc šancí prokázat souhru, muselo by to být pouze na úkor svobodného a uvolněného střetávání. Výborně vyzněla úvodní skladba večera, dílo autora nejstaršího z oněch čtyř, Koncert pro varhany č. 3 Te Deum laudamus od Jiřího Temla. Před čtyřmi roky premiérované dílo zahrál tentokrát Aleš Bárta a v jeho provedení jsme opět ocenili autorovu práci s citací hymnu Te Deum laudamus. To, jak bohatě pracuje Teml s barevnou možností nástroje i orchestru až po vypjatý závěr, je stále poučné a nestorovi našich skladatelů se dostalo záslužného obdivu publika. Závěrečné dílo programu bylo jediné orchestrální - Symfonie č. 2 Jiřího Gemrota. Generační souputník Filase a stejně jako Teml dlouholetý pracovník Českého rozhlasu (hudební režisér) připravil svou symfonií jakousi poctu hudbě minulosti, hudební tradici v tom nejlepším slova smyslu. Bez jakékoliv konzervativnosti ukázal autor, že i dnes (skladba je z roku 2012) lze psát moderně, ale přitom se dovedně poklonit neoklasicky psaným symfoniím minulosti. Výkon Rozhlasových symfoniků pod Šedivého taktovkou přispěl ke krásnému prožití večera, dokonce si troufám tvrdit, že se stal jedním z nejlepších jejich 89. sezony. Možná jedinou výtkou by mohlo být soustředění tří sólistických koncertů do jednoho programu, navíc uzavřenému soudobou symfonií, což muselo být pro posluchače dost náročné. Někdy méně bývá více, vždyť některá z uvedených děl mohla zaznít zase jindy.
Macbeth v pražské Státní opeře poprvé pod taktovkou Marka Šedivého
Hana Ehlová, Operaplus 24/6/2015

Předposlední představení Verdiho Macbetha v této sezoně bylo v úterý 23. června zároveň debutem teprve osmadvacetiletého českého dirigenta Marka Šedivého, který se před nedávnem pražskému publiku představil také na jednom z koncertů letošního jubilejního ročníku Pražského jara. Šedivý, který se s prvním dirigentem představení Jiřím Štruncem zná již z Plzeňského Divadla J. K. Tyla, se na celém procesu hudebního nastudování opery podílel od samého počátku, a jak sám uvedl v rozhovoru pro časopis Národní divadlo, moc si jej užíval. Toto nadšení mu potom nepochybně zůstalo i při samotném provedení, které – z mého pohledu ve srovnání s první premiérou – již od prvních taktů působilo velmi svěže a lehce. Celkově svižněji volená tempa, stejně jako větší odvážnost po stránce agogické plně korespondovala s děním na jevišti a i přes občasnou, někdy pravda poměrně výraznou nesouhru se sborem i sólisty (například v Tre volte miagola la gatta in fregola v úvodu třetího dějství) měla hudba celkově větší spád. Z nástrojů je opět třeba vyzdvihnout vynikající sekci žesťů, zejména trubek, které i ve vyšších tempech neztrácely jistotu a především přesnost. Dirigent mimoto také více pracoval s detailem, především v některých sólových číslech „vytahoval“ jednotlivé nástroje podkládající hlasy zpěváků, díky čemuž více vynikla nápaditost a především propracovanost Verdiho hudby. Přesto se zejména v závěru občas orchestr dostal zvukově příliš do popředí (pro místa v přízemí) a možná zbytečně tak překryl sólisty i sbor, což se však pochopitelně mohlo jevit jinak divákům sedícím na balkonech či galeriích. Macbeth Martina Bárty působil od počátku velmi jistě, avšak jeho hlas zněl především ve výškách velmi unaveně. Jolana Fogašová v roli jeho ženy, vypočítavé a mocichtivé Lady Macbeth roli zvládla skvěle herecky – zejména při brindisi ve třetím dějství velmi sugestivně podala změnu atmosféry poté, co její manžel uzří Bancův přízrak. Po hlasové stránce se však potýkala jak s výškami, které byly místy velmi ostré, tak především se střední hlasovou polohou, v níž zněla velmi nejistě. Oproti prvnímu obsazení však mezi sebou oba hlavní představitelé mají nepochybně větší „chemii“, která je patrná především v určité přirozenosti, s níž se spolu pohybují na jevišti. Taktéž jejich společné duety, především Fatal mia donna! v závěru prvního dějství, vyšly velmi dobře. Miloš Horák byl v roli Banca spíše nevýrazný a neprosadil se ani ve „své“ Come dal ciel precipita, jíž chybělo potřebné napětí. Nejvýraznějším číslem večera tak byla árie Macduffa Ah, la paterna mano, kterou báječně odzpíval Jaroslav Březina – jeho velmi procítěný přednes spolu s dostatečnou patetičností si díky tomu vysloužil jeden z nejdelších potlesků večera. První dáma Lucie Hájkové stejně jako lékař Lukáše-Hynka Krämera velmi dobře podali své zděšení ze šílenství své paní při „náměsíčné“ scéně Lady Macbeth. Co se týká sborů, tak kromě již zmíněné občasné nesouhře s orchestrem patřily opět k dominantám večera, a to jak ve scénách čarodějnic, tak při slavném Patria oppressa. Pro mě osobně trochu překvapivým zůstalo několik detailů, které chyběly při první premiéře; ať už se jedná o kostým Lady Macbeth v prvních dvou jednáních, kdy na sobě Jolana Fogašová měla nápadnější, krátké černé šaty zpočátku zakryté šedým „baloňákem“, tak již zmíněný živější pohyb všech aktérů a v některých momentech i nasvícení a další drobné detaily. Vzhledem k tomu, že pro mě díky nim bylo představení minimálně živější a „uvěřitelnější“ to samozřejmě ničemu nevadí, pouze by mě zajímalo, zda se jedná o záměr a každé představení je tudíž jiné? Na závěr si nemohu odpustit poznámku k samotnému závěru, při níž probodnutý Macbeth za zpěvu Salve, o re! podle mě poněkud nesmyslně ještě několik dlouhých minut doslova „dodýchává“ na jevišti a navíc jej při tom zblízka zabírá kamera. V této „verzi“ se oproti premiéře naštěstí ještě v posledním taktu nezvedl ze své židle, avšak celkově ve mně konkrétně tato scéna spíše než soucit vzbuzuje pobavení.
Debut Pražského jara
Miloš Pokora, Hudební rozhledy 2015/7

Festivalový debut mladého dirigenta Marka Šedivého se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu dokázal bezezbytku zaplnit Smetanovu síň (3. 5.), a to zvláště, když si ve stylově pestrém programu večera každý mohl přijít na své. Začátek koncertu patřil Klementu Slavickému, a to jedné ze skladeb, která ho nejvíce proslavila – Rapsodickým variacím pro orchestr. Šestnáct široce pojatých variací, vycházejících ze slováckého tanečního tématu ve stylu hudců, je zde rozčleněno podle tempového rozvrhu do čtyř dílů, přičemž na začátku jako bychom sledovali vlastní zrod tématu současně s jeho prvními obměnami v nápadně ztěžklé rapsodické atmosféře. Zaujalo, jak Šedivý rozkryl hned tuto „introdukci“ v tajemně klidné poloze a téměř dynamicky konstantní dynamice. Vyzařovalo z toho napětí, skutečná předzvěst vzruchu, který přišel spolu s báječně ritardandovaným moravsky intonovaným zdvihem a provázel dále celou touto skladbou. Za zvláštní zmínku stojí, jak vláčným a přitom srozumitelným gestem modeloval dirigent zastřešující linky smyčců i jak orchestru vycházela sóla (mj. ideální flétna podložená pizzicatem), intonačně citlivá unisona a bodově ostré šlehy tutti, snad nejvíce však imponoval stavební rozmysl mladého dirigenta směřující k jediné hlavní gradaci v závěru. V dalším programovém čísle večera dostal prostor předvést své umění loňský vítěz hobojové soutěže Pražského jara, mladý francouzský hobojista Johannes Grosso, a to ve velmi náročném Koncertu pro hoboj a komorní orchestr od Martina Hyblera, skladbě, kterou jsme si donedávna nedovedli představit v jiné podobě než ve fenomenálním provedení Viléma Veverky, jenž byl jako konzultant přímo u jejího zrodu. Svůj úspěch z minulého soutěžního ročníku Grosso obhájil. Hyblerův koncert interpretoval oproti premiéře v o poznání cudnějším tempu a epičtěji (místy jakoby zaříkávač). Velmi ostře jsem vnímal, jak se na jedné straně sólový part a na straně druhé komorní orchestr, ozvláštněný intervalově rozkošatělou a zvonivou staccatovou množinou nástrojových linek, odvíjejí v úplně jiných plánech, což dodávalo hudbě prostorový efekt. Sólista vychutnával všechna ona táhlá volání s glissandovými skluzy i náhlé vpády rytmizovaných postupů se sklouzáváním do dvojzvuků (ty mu nevyšly úplně bezezbytku), a co udivovalo nejvíc – všechno se to dělo v souladu s detailně vedeným orchestrem, a to včetně oné polytonálně komponované a hned zase unisonem sladěné souhry s opakovaně se ozývající písní „Ó, lásko, lásko, ty nejsi stálá…“, jíž je nadepsán podtitul díla. K Čajkovského 4. symfonii f moll, op. 36 přistoupil Šedivý velmi inspirován a zkušeně. Opět mu neušla ani jedna důležitá linka, orchestr mu hrál (s výjimkou trochu roztřepaných vertikál dechů nad tématem violoncella) koncentrovaně a v sólech velmi citlivě (báječné ritenuto klarinetu a fagotu hned po vstupních fanfárách, jemný klarinet a fagot v druhém tématu vstupní věty, výtečný hoboj v ústřední melodii Andantino), aby si pod dirigentovým gestem celou symfonii optimálně vystavěl (i když na doraz rychlé finální Allegro con fuoco bylo opravdu „na hraně“).
Pražská konzervatoř oslavovala
Miloš Pokora, Hudební rozhledy 2010/4

 
"(...) Zajímavé srovnání s touto kreací, umocněné ukázkou sympatické adaptabilnosti mladého tělesa na jiný dirigentský naturel, přineslo po přestávce provedení Dvořákovy Novosvětské, v němž dostal možnost s orchestrem spolupracovat jako dirigent student Pražské konzervatoře Marek Šedivý (žák Hynka Farkače a Miriam Němcové). K stěžejní repertoárové dominantě přistoupil tento všestranně nadaný mladík, který se kromě dirigování věnuje velmi úspěšně také klavíru, s takovou samozřejmostí zpaměti, jako by tohoto Dvořáka dirigoval po dvacáté – bez známek tápání a v každém okamžiku jistým a čitelným gestem. Přitom některé osobitě (zvláště tempově) rozkryté partie svědčily, že nešlo pouze o „naposlouchané“ pojetí. Vstupní Adagio 1. věty modeloval v krajně volném tempu a dynamicky tvárně a sforzatová předtaktí k akordickým šlehům dechů a vůbec klíčové tutti akordy mu vycházely přesně. K sonátovému Allegro molto pak přistoupil s opět zapáleně muzicírujícím orchestrem v prudkém kontrastu k introdukci nápadně dravě. Větší přesvědčivosti sice ubližovalo, že po dynamické stránce se mu tento díl odvíjel v jakési permanentně naplno akcentované dynamice, na klíčové protihlasy v tomto méně diferencovaném shluku ale dirigent nezapomínal (např. na kontrapunktující sekund v rozvíjení hlavního tématu) a také opěrné akordy žesťů mu nastupovaly vzorně. Na podání vnějších dílů Larga zaujala dirigentova snaha o jakousi něžnou splývavost tohoto harmonického cantabile (škoda, že sólo citlivě přednášené linky anglického rohu právě ideálně neladilo). I melodické linie středního dílu mu vycházely zpěvně, i když celkový zvuk zde už tak vláčný nebyl. Scherzo, v němž Marek Šedivý snad nejvýrazněji demonstroval svou jistotu a vzhledem ke svému věku pozoruhodně tvárné a čitelné gesto, vyšlo orchestru pod jeho vedením zdařile, podobně jako finále. Zde už však jako by mu Dvořákova hudba příliš „pochodovala“, jako by se v dravě nasazeném pohybu odvíjela až příliš mechanicky. Kaskáda závěrečných gradací (škoda, že zvuk smyčců se tu v rozrezonovaných žestích utápěl) ovšem vyšla Šedivému velmi působivě, a co bylo nejsympatičtější – vůbec se nezdálo, že by ho interpretace velké symfonie nějak vysílila, až do posledního taktu působil překvapivě svěžím dojmem."
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one